Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na Elm v teniskách? Proč ne!

23. -  26.červen 2017


Po dlouhodobé nemoci jsem se vrátil v pondělí do práce a celý následující týden jsem slýchal plány kolegů o nějakém výletu na horskou chatu do Alp. Předchozí výlety jsem s nimi vždy absolvoval, ale z důvodu nemoci jsem vypadl z plánování. V 15 hodin posledního pracovního dne jsem se dal s Jirkou P. do řeči, během které se mě zeptal, proč vůbec s nimi tentokrát nejedu. Pokrčil jsem netušíc rameny. "Vyjíždíme v 17 hodin, ještě máš čas." V tu chvíli jsem začal hledat vykrucující tvrzení typu, že nemám vyměněná eura, vybavení, zásoby jídla a tak dále. Obklíčili mě a začali mě přemlouvat: "Nic nepotřebuješ, vše máme, vše pučíme, nestrachuj se, pojéď!" Tak přeci jenom, horská chata v Alpách, to nemůže být nic tak hrozného, dobře pojedu za novými zážitky. Během dvou hodin jsem měl za úkol vyrazit z práce domu, zabalit si a vrátit se na místo odjezdu, což ve výsledku znamenala čistá půlhodinka na zabalení všeho potřebného. Směle do toho...

Co budu potřebovat? Troje ponožky, trenky, nějaké teplé kalhoty a větrovku. Nic víc mi čerstvě zařízený šatník nenabízí. Karimatku jsem si půjčil od spolubydlícího. Zásadní volba byla mezi teniskami Reebok a Puma. Zvolil jsem Reeboky. Rychle do špajzu, tam na mě vykoukla poslední tyčinka ovocných Mentosek - cukry, ty se jistě budou hodit a rychle pádit na místo srazu. Tam jsem dorazil tak akorát, kolegové mi zapůjčili zbytek vybavení - krosnu, spacák. Teď vzhůru za novým dobrodružstvím do Rakouska. Na údajnou procházku k horské chatě, kterou jsem ještě na pár hodin měl za civilizovanou, ke které prakticky dojedeme autem.

Do cílového místa v Rakousku jsme dojížděli těsně před 24 hodinou. Všude kolem byla tma a v autě začaly padat věty typu: "Snad najdeme někde místo na přespání.", "Ty jo, pod širákem jsem nespal tak 15 let.", V tu chvíli jsem začal tušit, že dnes spát v teple pod střechou nebudeme. A bylo tomu tak. Zaparkovali jsme na neosvíceném parkovišti a vydali se kousek od silnice do svahu. Tam jsme chvíli hledali správné místo na přespání, uvelebili se a za šumění potoka a zvuků temného lesa usínali.  Co to je za příjemný cinkavý zvuk? Otevřu oči, všichni ještě spí. Denní světlo odkrylo pohled na naše místo přespání – doslova okolo nás se vinula cesta do hor, po které právě mířily kravičky se zvony na pastvu. Hezčí budíček jsem snad nikdy nezažil.

1-horz.jpg

Časně ráno jsme se nasnídali a vyrazili na cestu do hor. První odbočení na kamenitou cestičku mi oznámilo, že tenisky opravdu nebyly dobrá volba. A to jsme teprve na začátku. Ostatní v pohorkách kráčeli bez problémů. Postupným stoupání se nám odkrýval pohled na nedaleké jezero Grundlsee.

3-horz.jpg

Stoupali jsme stále výš a výš, cestou jsme míjeli nádherné vyhlídky. S každým výškovým metrem se cesta zhoršovala. Zatím je to, ale stále v pohodě. Po přibližně 3,5 hodinách chůze jsme se vyšplhali k prvnímu horskému jezeru, které nabízelo jedinečné pohledy na přírodu lidmi nedotčenou. Tady padla první větší svačinka, někteří otužilci se vydali zaplavat. V jezeru se proháněly malé hladové rybičky. Je to jezero Vorderer Lahngangsee. Po svačince jsme jezero pomalu obcházeli, tady padla první keška. Po úspěšném nalezení jsme pokračovali dál.

6-horz.jpg

V těchto místech se na přírodě začíná projevovat nadmořská výška, terén se prakticky mění z lesního porostu na skalnaté útvary. Mezi vrcholy okolních kopců míjíme pár lesních boud. Není čas se zastavovat a rychlým tempem se hrneme ve vláčku dál jeden za druhým. Po dalších dvou hodinách rychlejší chůze se na nás konečně usmála „naše“ horská chata Pühringerhütte, kde budeme trávit další noc. Leží v horském sedle vedle horského jezera Elmsee.

9-horz.jpg

Po příchodu se všichni vrháme na točené pivo. Na zasloužené pivo! Obsluha nás tady příjemně vítá, o zákazníky, ač jsme daleko od civilizace není vůbec nouze. Ze způsobu obsluhy této chaty si přináším jeden z největších zážitků. Možná je to tím, že jsem Čech - vyrostl jsem v jiné mentalitě než státy kolem nás, ale toto opravdu stojí za zmínku. Po příchodu do chaty každý z nás obdržel pohled, který plnil funkci hospodského lístku. Majitelé plně zákazníkům důvěřovali a nosili objednávky strávníkům bez početní kontroly konzumovaných moků. Každý si na svůj pohled dělá čárky dalšího přineseného piva sám. Českému pijanovi se hned nabídne – tak tohle pivko bych si mohl dát „gratis“, tady toho doufám nikdo není schopný. Jejich důvěra se mi potvrdila ve chvíli, kdy jsme se všichni sbalili a vydali na vrchol Elm bez jediného slova o placení.

20170624_161257-horz.jpg

Cesta na Elm už byla opravdovým lehčím horolezectvím a šplhem na skály. Cesta, která prakticky neexistovala, byla značena nakreslenými značkami na skalách a kamenech. Skok sem, skok tam. Tudy, nebo tamtudy, je to jedno – žádná z cest není výrazně lepší. Sluníčko do nás usilovně pálí své paprsky. Na mě, jako na zrzka, se opět podepisuje značně červenou barvou. Mé síly se pomalu vytrácí, rychlost chůze klesá, proč já tam vlastně jdu? Však v chatě u piva bylo mnohem lépe! Vrchol jako by se nepřibližoval. Nohy v Reebookách mi při každém skoku vrtkavě klouzají po skalách. V sobě mám přesvědčení, že kdyby nějaký skok nevyšel, mohl by se mi stát osudným, protože nějaké pasáže cesty byly opravdu na hranicích skalních svahů.

12-horz.jpg

Cesta těsně pod vrcholem se skládala z malých kamínků připomínající hrubší štěrk. V těch teniskách to sakra klouže dolu! Po dlouhém šplhání se konečně dostáváme na vrchol. Vrcholovou kešku nám schovali kolegové, kteří byli rychlejší. S uchychtáváním se bavili s jakou snahou se snažíme keš najít. To by přece bylo, aby když už jsme vyšplhali nahoru, tak abychom ji nenalezli. Nakonec nám ji předali a mi mohli spokojeně logovat. Teď už se jen kochat výhledy na vše okolo nás. V dálce lze vidět nejnižší jezero - naše místo startu - jezero Grundlsee. V pravé části levé fotky jezero Vorderer Lahngangsee.

18-horz.jpg

Cesta zpátky utekla velice rychle. Na chatě padla další piva a teplé jídlo - Spaghetti Carbonara za 12. Po jídle jsme si zahráli tradiční karetní hru Bang! Večer u chaty byla bujará zábava do pozdních hodin. Místní Rakušani hráli u táboráku na harmoniku a zpívali.

19-horz.jpg

Druhý den nás v chatě probudila úklidová služba. Ostatní ubytovaní už byli pryč a bylo jasné proč – předpověď hlásala déšť. Zaplatili jsme za své pohledy, na kterých se čítalo pár piv, radlerů, jídlo a ubytování. Díky Alpenverein kartičce jsme měli ubytování jen za 8, což byla polovina plné ceny.

img_4044-horz.jpg

Před odchodem do nížin jsme rychle zaběhli na nedalekou kešku, ze které byla vyhlídka na chatu. Po nalezení kešky jsme se vydali rychle dolů k autu. V tom začalo pršet. Přibližně po kilometru cesty se stalo to, co bylo zřejmě nevyhnutelné. Přede mnou se odkryl skok přes kámen, za který jsem neviděl. Bylo možné ho bezpečně přejít, ale spontánně a neuváženě jsem jej přeskočil. Za ním byl dost nerovný kamenitý povrch, na kterým jsem si po doskoku zvrkl kotník. Výron. 

13-horz.jpg

 V prvních chvílích jsem nemohl na levou nohu došlápnout, ale v hlavě mi znělo: „Nesmíš zastavit, bude to horší!“ a tak jsem se to snažil přechodit, což se stalo. Ostatním jsem se s tímto problémem nesvěřil, protože by jim to přidělalo starosti, kterých už bylo tak dost. Cestou dolů získával déšť na větší intenzitě. Každý krok pro mě byl něčím, co v danou chvíli opravdu nechci mít. Člověk byl promočený tak, jako by se koupal nahoře v jezeře – zkrátka gule by se daly ždímat. Tu a tam zazněl bouřky hrom. Náš vláček se v mlze pomalu roztrhal a dolu jsme směřovali v menších skupinkách. Déšť už připomínal slejvák a cesta se změnila na potok, kterým se dolu valila voda. V nižších výškách, kde již byl rostlinný porost, se kmeny stromů stávaly nebezpečnými kluzkými překážkami. Několik desítek metrů za námi kolega upadl, naštěstí nešel sám a dostal tak okamžitou pomoc. Přibližně poslední kilometr vysokých kamenných „schodů“ k parkovišti. Noha mě přestává poslouchat, bolest mi vystřeluje od chodidla až do pasu. Jdu sám, mohu si bez starostlivých otázek dávat pauzičky. Každou chvílí zastavuji a snažím se přenášet lehkým skákáním váhu na pravou nohu.  Zřejmě můj nejdelší kilometr v životě. Dorazil jsem k autu, ve kterém jsem se převlékl do teplých věcí a odkryl to, pro co jsem si jel jistojistě naproti už od Prahy – fialový tenisák na levém chodidle. Teď už jsem to mohl říci i ostatním. Po dosažení cíle posledních opozdilců a převléknutí jsme se vydali zpět na cestu do Prahy. Druhý den v práci mě kolegové přemluvili k návštěvě doktora. Ten mi předepsal berle a nohu v dlaze po dobu dvou měsíců se zákazem srpnového závodu Spartan race v Litovli.

15-horz.jpg

Po léčbě jsem se závodu v Litovli zúčastnil. Večer tentýž den se v Mohelnici po „alkoholovém dýchánku“ Jirka P. nechal slyšet, že mě za ten výkon v Rakousku obdivuje. Alkohol je ukecaný prevít, ale i tak mě to potěšilo.

Veškeré krizové situace plodí skvělé a nezapomenutelné vzpomínky, tato je jedna z nich. Spontánní rozhodnutí přináší jak zajímavé zážitky, tak strasti.


Tento výlet v číslech

mapa.jpgCelková vzdálenost: cca 11,6 km

Nejnižší nadmořská výška: cca 745 m

Nejvyšší nadmořská výška: cca 2128 m

Celkem nastoupáno: cca 1580 m 

Cena strava/ubytování: 31 

 
 
 

 

Portrét


Kontakt

facebook.com/pavel.jurinec

Geocaching.com



Statistiky

Online: 1
Celkem: 2633
Měsíc: 360
Den: 5