Cestování - 2013
První vodák a hned při 3.SPA!
Co je to SPA?
Je to zkratka pro Stupeň Povodňové Aktivity, kdy v České republice rozdělujeme povodně do tří stupňů:
- První stupeň – stav bdělosti;
- Druhý stupeň – stav pohotovosti;
- Třetí stupeň – stav ohrožení.
A my se vydali na vodu právě v době kdy v příštích několika hodinách Českou republiku zastihne nejvyšší stupeň povodňové aktivity. To jsme ale tehdy ještě nevěděli.
Jak na tom byla řeka u našeho startu?
Sázava posílala do Vltavy masy vody už v neděli odpoledne. Stanice Český Šternberk naměřila 1. SPA (100 cm) v neděli před polednem a 3. SPA (160 cm) krátce po poledni, kulminace 227 cm / 370 m³/s (desetiletá voda) nastala před 22. h. Pak hladina rychle klesala, 3. SPA byl opuštěn už v pondělí 3. 6. ve 4:00 a 1. SPA o 48 h později.
zdroj: Povodeň v Čechách (2013)
1. - 3. června 2013
Ve druhém ročníku bakalářského studia na ČVUT fakultě strojní je povinný sportovní kurz. Keson je prakticky rodilý vodák, tak měl jasno jaký kurz si vybere, vybral za nás za oba. Nakonec s námi jel i Kubajz (Kesonův kamarád z fotbalu) a Lišák. Měl to být můj první vodák, tak jsem vůbec netušil co potřebuji a co je nutné. Pro spacák a karimatku jsem musel zajet na motorce na chatu. Jelikož jsem tam nechtěl jet sám, tak jsem se snažil přemluvit Kesona. Ten z okna koukal k obloze a říkal, že se to nějak černá. Jak jinak ho přemluvit než mu říci, že z toho nekápne a že si alespoň odloví kateřinskou kešku. Souhlasil. Rychle jsem se oblékl a napsal mu, že jsem za chvíli u něj. "Mám si vzít bundu nebo něco?", ptá se. "No heleď pršet nebude, ale radši si vem něco nepromokavýho!". Myslím si, že to pochopil. Vyrazili jsme a už před Svahovou nás potkal déšť. Celkem intenzivní déšť. Dorazili jsem na chajdu, já pobral všechny věci a vyrazili jsme za deště pro keš. Když jsme slezli z motorky tak z něj vypadlo, že jí asi nechce. Nebylo se čemu divit. Tak jsme vyrazili zpět do Jirkova. Déšť neustával na síle. Při zavřeném plexi jsem prakticky přes kapky deště neviděl, tak jsem musel mít plexi otevřené. Při jízdě za deště mě padající kapky řezaly do očí. Ještě, že mám cestu na Kateřinu tak naježděnou, že se dala odřídit prakticky poslepu pomocí obrysů, které jsem dokázal zachytit. Musím přiznat, že to bylo skutečně nebezpečné a Kesona v tomhle obdivuji. Jako spolujezdec bych určitě nenasedl. Když jsme dorazili na Boleboř, tak jsme si dali pauzičku v autobusové zastávce dokud déšť neustane. Promočeni jsme byli až tatam a to jsme ještě nevyrazili ani na vodu. Tady při čekání jsem narazil na reklamu firmy Ahooj, kam jsem zavolal a půjčil si od nich sud na "psí knížku", což mě zarazilo jakou mají v cizí lidi důvěru.
Vybavení jsem měl, tak hurá na můj první vodák. Společně jsme všichni odvezli věci do Loděnice ČVUT v Malé Chuchli. Zde jsme ponechali i indexy, aby se nám náhodou nenavlhčily. Poté jsme společně jako celá tlupa studentů vyrazili na Hlavní nádraží. Vlakem jsme se dostali do Čerčan. Při čekání na přestup jsme si odskočili koupit svačinu a nějaký ten nanuk. Nasedli jsme na vlak a razili směr cílová stanice - Horka nad Sázavou. Tradičně již ve vlaku se popíjelo. Když jsme dorazili na místo, vybrali jsme si místa na stan a postavili jej. Naše nástupní místo mělo být pod jezem u Penzionu Mlýn. Vody v Sázavě se mi zdálo být poněkud více. Tyjo, já nevím jestli se mi na tu loď chce. "Zítra budeme nad jezem podplavávat loď, potřebuji se přesvědčit, že každý z Vás umí plavat." Když jsem viděl to množství valící se vody, to že je rozbahněná a jez, který mě (bědoval jsem jak správný strašpytel) určitě strhne dolů, tak se mi to celé chtělo zrušit. Celou dobu neustále pršelo. Večer jsme zalehli do stanu. Já spal ve stanu s Kesonem a Kubajzem. Celou noc jsem nezamhouřil oko. V noci déšť nepřestával na síle a nad námi se dokonce zakotvila bouřka. V hlavě se mi neustále točila profesorova slova. "Plavat v tomhle? Já tam prostě nechci. Kluci spí jak špalci. To jen já jsem takovej posera?" Někdo z kluků prohodil slovo, že nemůže spát. Druhý mu hned odpověděl, že není sám a do toho všeho jsem se připojil i já. Jsme na tom naprosto všichni stejně. Každý jeden z nás se obával, že ostatní spí, přitom ani jeden nezamhouřil oko, ale hlavně se nikomu nechtělo skákat do vody a podplavávat loď. Pod jezem se v bubnu lámaly klacky a klády.
Začalo mi být mokro na nohy. Když jsem se ohnul zjistil jsem, že už nějakou dobu máchám nohy se spácákem v regulérní louži. Byli jsme promočení a to jsme ani nemuseli skákat do Sázavy. Ráno slyšíme jak vedle stanu dopadají proudy vody na zem. To jen vedlejší stan ždímal své věci. "No toto, mi tu máme verejné kůpalisko", padaly další hlášky našich slovenských kolegů, které nás po ránu pobavily. Vstali jsme a šli (nebo spíš probrodili jsme se), podmáčeným pláckem pro stany, do Penzionu Mlýn. V televizi běžely zprávy, které lid upozorňovaly na blížící se povodně. Dnes na vodu zřejmě nevyrazíme. Náš profesor stále doufal. Dodnes nevím jestli to myslel vážně, ale nebýt našeho druhého pomocného lektora, tak jsme se možná nalodili. Měli mezi sebou několikrát rozmluvu a naštěstí to pro nás dopadlo dobře. Prý bychom to zvládli. Nevím, nebo spíš nevím proč se o tom vůbec bavili, protože se v tomhle smyslu nebylo o čem bavit. Místo nalodění jsme se vydali vlakem na výlet s nadějí, že déšť mezitím ustane a situace s hladinou vod se zlepší. Vyrazili jsme vlakem na Hrad Český Šternberk.
Dostalo se i na prohlídku hradu. Cestou z hradu jsme se stavili ve zdejší restauraci na jídle a pak se podívat na nebezpečný jez. Dnes jakoby nebyl - jen malinká vlnka.
Obyvatelé domu vedle jezu umisťovali strategicky pytle s pískem a házeli dřevo na střechu. Tady je už vážně něco špatně. Když jsme se vraceli na vlakové nádraží přecházeli jsme most. Uběhly možná 2-3 hodiny našeho výletu a Sázava se vylila z koryta. Zalila parkoviště a zahrádky - pro porovnání přidává fotku před a po prohlídce hradu.
Když jsme dorazili zpět na Penzion Mlýn, čekal nás několikahodinový maraton před televizí. Popíjeli jsme pivo, dávali utopence. S Kesonem jsme se vydali ještě v rámci zpestření maratonu na kešky do vedlejší vesnice Horka II. V místní restauraci jsme si dali večeři a razili zpět směr naše zázemí, kde jsme dokonali "párty hard maraton".
Spacáky se nám sušily ve stodole. Za ušetřené peníze, které bychom jinak utratili za ubytování v kempech, nám profesor zaplatil teplé a suché postele v chatkách vedle Penzionu. Další den to profesor vzdal a jeli jsme zpátky do Prahy vlakem. Přešlí a znavení jsme koukali na škody, které voda nemilosrdně tropí všemu co jí stojí v cestě. Vlak (na této lince mé oblíbené Kodrcátko) náhle brzdí. Co se děje? Doslova slepičími kroky vlak uhání dopředu. Z okna vidíme jak technik kouká na koleje pod naším vlakem. "To nic! Vše je v pořádku!" No nezdálo se nám to a naši nedůvěru umocnil pohled na vyplavenou zeminu z podkolejí. Mohutná eroze půdy zapříčinila komplikace na zdejší lince. Pomalinku jsme postiženou částí projeli a pak upalovali dále.
Cesta do Prahy pak již byla bez problémů. Praha byla ovšem také zaplavená. Další dny jsme si ve škole vyzvedli podepsané indexy se splněným vodáckým kurzem. Jak by řekli američtí vojáci ve Vietnamu "OK". Mise splněna a k tomu všemu za nás 0 kills a to je to nejdůležitější. Na svou první plavbu v rámci vodáku si budu tedy muset počkat... až do roku 2017.